1.FC Slovácko

Fotbal je krásná hra! Přínáší nám štěstí,radost ale i smutek a pláč.

Další zápas

NA HLAVNÍ STRANĚ!

Minulý zápas

...

TOPlist

Dostupnost podle Monitoring-serverů.cz

Webhosting-domeny.info

Webhosting-domeny.info

PageRank

JakNaWeb.com - vše o HTML,CSS,PHP,MySQL,XML, výroba a tvorba www a web grafika

"Někteří lidé tvrdí, že fotbal je otázkou života a smrti, já jsem s tímto názorem velmi nespokojen. Můžu vás ujistit, že fotbal je daleko daleko důležitější." Bill Shankly

Z médií

Hrají úplně zadarmo

Jitka Klimková patří mezi nejlepší ženské trenérky fotbalu v Česku. Žije v Moravanech u Kyjova a patří mezi tři ženy u nás, které mají trenérskou licenci A. Její život je velmi těsně spojený s fotbalem a se sportem vůbec.
Svědčí o tom i plná knihovna sportovních knížek v jejím pokoji, kde u dobré kávy, kterou sama připravila, vzniklo toto povídání. Coach Jitka, jak se sama podepisuje, vede ženské družstvo 1. FC Slovácko, které ještě před rokem hrálo pod hlavičkou Compexu Otrokovice, jako hlavní trenérka už třetím rokem.

Proč jste vlastně přešly z Compexu Otrokovice pod 1. FC Slovácko?

Pan Řezník (majitel 1. FC Slovácko - pozn. aut.) oslovil mě, já jsem zase oslovila pana Kvapila (hlavní sponzor a majitel Compexu - pozn. aut.), který s tím souhlasil. Myšlenka pana Řezníka byla vynikající. Chtěl ze Slovácka udělat malou Spartu. Hráčkám sliboval dokonce profesionální smlouvy. Už jsem viděla, jak se to rozjede s mládeží, jak založíme žačky, které by trénovaly v akademii společně s klukama. Prostě, že v klubu začneme systematicky pracovat. Všichni ví, že ve Slovácku to momentálně nefunguje, jak by mělo. Bohužel, nepatříme pod akademii, ale pod Slovácko (povzdechne si).

Máme potíže s proplácením cesťáků, neplatí se autobusy. A začínají se vyskytovat problémy. Holky přestávají jezdit na tréninky, nemají peníze na to, jak se na trénink dostat, a v tom vidím velký problém. Řekla bych, že Slovácko do nás neinvestovalo ani korunu. Holky hrají úplně zadarmo, a co je třeba běžné v každém okresním přeboru - večeře pro mužstvo, tak o tom si můžeme nechat jenom zdát.

Vy sama máte nějakou smlouvu?
Já můžu říct, že jsem na tom úplně stejně jako hráčky. Ještě jsem neviděla ani korunu. Smlouva sice sepsaná je, ale to je tak všechno.

Chcete říct, že vám neproplácí ani benzin?
Ne.

Voláte panu Řezníkovi, co bude dál?
Už ani ne, čekám, co bude. Pan Řezník je takový, že slibuje, slibuje, slibuje. A to, co slíbil, nedodržel, a to je nefér jednání. Když vidím, co se děje u mužů, tak už jsem vzdala i ty telefonáty. Říká se mně to těžce, ale taková je bohužel realita. Ale na druhou stranu musím zase říct, že podmínky pro trénování máme opravdu vynikající. Umělá tráva i na trénování a možnost rehabilitace. V tomto směru je to zatím snad jediné plus oproti Compexu.

Nemáte obavy, že pod vedením pana Řezníka ženy ve Slovácku úplně skončí?
Já doufám, a nic jiného mi ani nezbývá, že neskončíme. Je pravda, že atmosféra je tady velice špatná, s tímto stylem bych do další sezony nešla.

Říkáte, že nemáte za trénování ani korunu. Čím se tedy živíte?
K trénování jsem asi určená. Pracuji v jedné konzultační a vzdělávací firmě na pozici, která se jmenuje trenér.

Zkuste to trošku přiblížit.
Školíme obchodní zástupce různých firem a institucí. Jezdím s nimi po zákaznících a vyhodnocujeme zpětnou vazbu. Některá cvičení se výborně hodí pro týmovou práci a letos jsem se rozhodla je využít i v našem mužstvu.

Jaké nové cvičení a tréninkové metody tedy vy〜užíváte u fotbalu?
Na úvod letošní sezony jsme dělaly pro hráčky velice neobvyklé soustředění. Dneska se tomu říká moderně teambuilding (budování kolektivu). Mělo to obrovský ohlas a úspěch. I když jsme nedělaly nic na hřišti, tak se tam objevily některé věci, které se dají použít i pro hru.

Například?
Bylo tam dvacet holek, které se rozdělily na čtyři skupinky. Každá skupinka měla svůj úkol, který měl ve finále podpořit jeden společný cíl pro celou dvacetičlennou skupinu. Jsou to cvičení na přemýšlení, na kreativitu, je to hledání řešení nějakého společného cíle pro konečný úspěch celku.

Pořád ale nevysvětluje, jak se takové cvičení dá uplatnit v praxi ve fotbale.
My jsme dost často dostávaly branky v posledních deseti patnácti minutách. To samé se ukázalo i u těch cvičení. Koncentrace u kteréhokoli úkolu šla v závěru cvičení dolů. Řekly jsme si, že posledních deset patnáct minut v každém zápase, bez ohledu na výsledek, do toho budeme dávat nejvíc.

Máte spoustu třetích míst v lize, ale titul by byl historická událost. Kdy se fanoušci na Slovácku dočkají?
Určitě patříme společně se Slavií a Brnem do naší nejužší špičky. Dneska má u nás v ženském fotbale jednoznačně nejlepší podmínky pražská Sparta. Jsou ve všem o krok napřed. Každý jiný vítěz ligy by byl pro mě velkým překvapením, ale snad se někdy titulu dočkáme i u nás.

V čem je největší rozdíl mezi Spartou a zbytkem ligy?
Hlavně v systému, to je to nejdůležitější. Vychovávají si holky od nejmenších žaček, mají dorostenky a hodně velký rozdíl je také v tom, když si trenér řekne, tak za měsíc má v mužstvu hráčku, na kterou si ukáže. A holky ve Spartě také mají poloprofesionální smlouvy. U nás hrají děvčata úplně zadarmo.

Vy si nemůžete ukázat na nějakou dobrou hráčku, třeba z blízkého Holešova, který také hraje ligu?
Holešovu nemůžu brát hráčky. Jsou poslední a budou mít veliké starosti s udržením ligy.

Muži Slovácka jsou na tom jako holešovské ženy a pořádá se tam výprodej hráčů jedna radost. To jste asi veliká přítelkyně holešovské kopané...
Tak to není. Samozřejmě, kdyby tam byla hráčka, o které bych věděla, že pro nás bude opravdu posila a nezapadne do průměru, tak bych se snažila, aby k nám přišla. Ale taková fotbalistka tam v současnosti nehraje.

Pojďme od problémů Slovácka raději k vám. Jak jste se vlastně k fotbalu vůbec dostala?
Už u nás v Moravanech jsem s klukama běhala po hřišti. Za žáky jsem ale nehrála, což byla obrovská škoda. Začínala jsem až v šestnácti. V té době měli tady blízko v Čejči ženské fotbalové družstvo, které dokonce hrálo soutěž. Z Čejče je to kousek do Holíče, kde má ženský fotbal už svoji tradici. Na Slovensku jsem hrála první ligu, a byla dokonce v jedenáctce roku 1992. Potom jsem přešla do Otrokovic. U nás je ženský fotbal přece jenom na vyšší úrovni než na Slovensku.

Co na to rodiče, že jste se rozhodla zrovna pro fotbal? Není zrovna typický sport pro ženy.
Taťka byl, a vlastně pořád je, taková moje morální podpora. Vozil mě na zápasy, fandil, i když sám fotbal nikdy nehrál. Cítila jsem v něm velikou oporu.

Jste asi jediný člověk v republice, který ve fotbale reprezentoval oba státy. Když to vezmeme po pořádku, napřed Slovensko a potom Česko. Je to tak?
No, dneska už to asi tak můžeme říct. Bylo to v té době, kdy se dělil stát. Dokonce jsem měla ve Slovenské reprezentaci víc startů, jak v České a podařilo se mně dát i nějaké góly.

Kariéru jste ukončila poměrně brzy, v necelých devětadvaceti letech. Proč?
Pro mě to bylo velice těžké rozhodnutí. Když jsem končila, tak jsem asi měla nejlepší formu za celou svoji kariéru. Hlavní důvod byl ale ten, že jsme neměly kvalifikovaného trenéra. Už když jsem aktivně hrála, tak jsem si udělala trenérskou licenci.

Neláká vás ještě někdy vyběhnout na hřiště?
Teď už vůbec. Když jsem skončila, ten první rok byl pro mě opravdu krutý. Pořád mě to táhlo na hřiště. Dělala jsem asistentku trenéra, a když to hořelo a věděla jsem, že tam budu platná, tak jsem občas i nastoupila.

Kdy to bylo úplně naposled?
To bylo v zápase se Slavií, zrovna u nás v Moravanech. Bylo to čtvrtfinále ligy. Po osmifinále v Plzni, kde jsem se vlastně rozhodla, jsem byla na zápas natěšená, věřila jsem si. Utkání mi ale vůbec nevyšlo a od té doby vedu mužstvo raději jenom z lavičky. A při trénování se mně zatím daří lépe jak hráčce (klepe na dřevo).

To byl ten zápas se Slavií opravdu tak špatný, že jste se rozhodla úplně přestat?
Jo. Byl to hodně důležitý zápas a asi můj nejhorší v celé kariéře.

Který byl ten nejlepší?
Jednoznačně, když jsme v lize porazily Spartu. Tehdy jsme hrály v Bánově, kde byli úžasní diváci a dokázali nás i pořádně povzbudit a vyhecovat.

Z pozice hráčky jste přešla od asistentky až po hlavní trenérku družstva. Jaké to bylo vést bývalé spoluhráčky? Měla jste dostatečnou autoritu?
No, bylo to hodně těžké. Zvlášť první dva roky. Ještě když jsem jako asistentka někdy naskočila do hry, tak jsem ani nemohla hodnotit zápas. To víte, že jsem si nějaké řeči vyposlechla a někdy mně to holky dávaly najevo. Ale už jsme si to vyříkaly a dneska je moje pozice už úplně někde jinde.

Máte nějaký trenérský vzor?
Já jsem nikdy, ani jako hráčka, žádný vzor neměla a nemám ho ani teď. Vzhledem k tomu, že teď začínám jezdit po různých seminářích a školeních, tak jsem se setkala v Americe s trenérskou legendou ženského fotbalu April Heinrichs, od které jsem se hodně naučila.

A když se podíváme do naší ligy, kdo je vám nejvíc sympatický?
Pokud chcete slyšet nějaké jméno, tak je to současný trenér Liberce pan Lavička. Působí na mě velice sympaticky, má skromné a klidné vystupování. Mám ráda jeho oblíbenou větu: "Do zápasu jdeme s pokorou."

Začala jste v poslední době jezdit po různých fotbalových seminářích a školeních. Dává vám to něco?
Otevřelo mi to oči. Jsem realista, ale i u nás by se dala dělat spousta věcí, které vidím v okolních státech. Je potřeba dostat ženský fotbal na školy. Proč by například nemohly do fotbalové akademie chodit společně s klukama i holky, jak je to běžné ve světě. Je potřeba začít u mládeže a mít nějakou koncepci. Všechno je to ale o lidech.

Předloni jste byla vyhodnocena jako třetí nejlepší trenér žen u nás. V minulém roce jste skončila na druhém místě za trenérskou legendou ženského fotbalu panem Žovincem ze Sparty. Kterého místa si ceníte víc?
Tak to třetí místo byla pro mě absolutní bomba. Vůbec jsem nečekala, že se po tak poměrně krátké trenérské kariéře dostanu mezi nejlepší. Obrovský úspěch je pro mě i loňské druhé místo. Obou ohodnocení si ale vážím stejně.

Mají to dnes holky, které hrají fotbal, těžké? Neslyšíte takové ty škodolibé pokřiky: "Vem si vařečku a stoupni si raději k plotně." "Do fotbalu se vůbec nepouštěj, je to chlapský sport?"
Když jsem začínala já, tak to bylo daleko horší. Bylo skoro nemyslitelné, aby za žáky hrály holky. Dneska už je to daleko lepší. Když nastoupí třeba i dvě hráčky společně s klukama, není to nic výjimečného. Nikdo se nad tím nepozastavuje, a to je jenom dobře.

Setkala jste se někdy osobně s tím, že některým dívkám fotbal rodiče přímo zakázali?
Ne. Ba právě naopak, podporují je.

Je váš hlavní cíl trénovat naše národní mužstvo?
Určitě. Ale chtěla bych si zkusit trénovat i v zahraničí.

Je vidět, že i svůj další život chcete spojit s fotbalem. Nezalitovala jste někdy, že děláte "jenom" fotbal?
Absolutně ne. Zatím to dělám dobrovolně, ale věřím, že tato pozice ženského trenéra se postupně zprofesionalizuje. Zatím nemám ještě nějaký svůj pevný plán ani cíl, ale mám veliký zájem jít trénovat ven a hodně by se mně líbila Amerika.

zdroj:http://zlin.cz/article.php?ID=104217
 
Stránky ženského fotbalového klubu 1.FC Slovácko