1.FC Slovácko

Fotbal je krásná hra! Přínáší nám štěstí,radost ale i smutek a pláč.

Další zápas

NA HLAVNÍ STRANĚ!

Minulý zápas

...

TOPlist

Dostupnost podle Monitoring-serverů.cz

Webhosting-domeny.info

Webhosting-domeny.info

PageRank

JakNaWeb.com - vše o HTML,CSS,PHP,MySQL,XML, výroba a tvorba www a web grafika

"Někteří lidé tvrdí, že fotbal je otázkou života a smrti, já jsem s tímto názorem velmi nespokojen. Můžu vás ujistit, že fotbal je daleko daleko důležitější." Bill Shankly

Ostatní

Malá malinká nejlepší

Osmašedesát tisíc diváků na Estádio do Maracaná bouří. Největší celebritou z přítomných je muž zvaný Pelé, jenže jemu ovace nepatří. Ačkoli jde o fotbal, jehož se slavný Brazilec stal ikonou, doba se změnila on sleduje dění z lóže. Osoba, která nese »jeho« číslo 10 a jíž patří přízeň publika, nosí dlouhé vlasy sepnuté do copu, takže zčásti zakrývají na zádech její jméno: Marta.
Marta
Celé jméno: Marta Vieira da Silva
Narozena: 2. února 1986 v Dois Riachos
Státní příslušnost: Brazílie
Výška, váha: 160 cm, 58 kg
Smlouva do: 31. prosince 2007

sezona klub zápasy góly
2004 Ume°a IK 28 22
2005 Ume°a IK 29 21
2006 Ume°a IK 26 26
2007 Ume°a IK


Úspěchy
Reprezentační: Účastnice mistrovství Jižní Ameriky 2003 v Peru (1. místo), účastnice OH 2004 v Aténách (2. místo), účastnice MS 2007 v Číně (2. místo)
Klubové: Vítězka Poháru UEFA (2004, 2006), mistryně Švédska (2005, 2006), vítězka Švédského poháru (2007)
Individuální: Nejlepší hráčka MS U-20 2004 v Thajsku, FIFA nejlepší fotbalistka světa (2006), nejlepší hráčka MS 2007 v Číně

Nevysoké fotbalistce bylo nedávno jedenadvacet let a po finálovém zápase přebírá od svého slavného krajana pohár pro vítěze Panamerických her. Nemůže ji to minout. Média, ovládaná převážně muži, pro ni nevymyslí nic horšího než prvoplánové přirovnání »Pelé v sukních«.
Bodyguarda nepotřebuju
Jenže to vlastně proběhlo už dřív. Na konci loňského roku nebylo jiné skutečně vážné kandidátky na titul FIFA Player of the Year v ženské kategorii a Marta po pomyslných medailových stupních v této anketě opravdu doskákala až na ten prostřední a nejvyšší.
Kdyby byla chlapcem, byl by její příběh stejný jako u jejích idolů Rivalda a Ronalda. Strmě vzhůru z chudých poměrů, kde do života zasahuje drogová subkultura a drobná kriminalita, zatímco vliv úřadů tady skoro není cítit. Na ulici a za nuznými domy se mládež jen tak poflakuje, nebo kope do balonu. Takhle stručně vykreslený obrázek brazilského slumu je sice smutný až běda, jenže už nikoho nepřekvapí. Ona je však dívkou, a když si chce zahrát s ostatními, musí se o své místo rvát. Ty a fotbal? Zapomeň, na co ti to bude? Radši si vyhlídni frajera z okolí, co tě ochrání, až budeš dospívat.
Svět je zatím někde daleko. Desítky kilometrů vzdálené přístavní město Maceió s plážemi a výškovými budovami zná malá, opravdu malinká holčička z pohlednic a vyprávění dospělých, když se jednou za čas vydají v letitém teréňáku nakupovat. O moderním letišti Zumbi neví zhola nic. Leda si řekne, že odněkud musí ta letadla, co míří vysoko nad její hlavou do dáli, startovat a přistávat. Že by na nějaké nerovné cestě, jaká vede k jejich městečku Dois Riachos? Možná... „Byla to spíš vesnice. Všichni jsme se tam znali,“ zavzpomíná později, kdy už jí let i blízký hukot proudových motorů zevšedněly.
Fotbal nevzdává. Taky proto, že umí. Když udělá kličku o hlavu vyššímu klukovi odnaproti, nejdřív se ostatní smějí. Pak už vědí, že si na tuhle malou, ale fakt malinkou holku musejí dávat majzla. Jak ta umí nakopnout mičudu! „Přestože jsem hrála s klukama, nikdy si mě nevybrali jako poslední, což bych asi měla považovat za znamení,“ usměje se při vzpomínce na to, jak poprvé prorazila ve velké konkurenci. V televizi se prohánějí brazilské hvězdy po velkých stadionech a porážejí soupeře, složené z hráčů nevyslovitelných jmen. Jednou je tak potkat...
Má štěstí, že její tiché odchody ze školy, aby mohla vběhnout na hřiště a uspokojit svou touhu po nejkrásnějším pohybu, pohybu s míčem u nohy, nezaznamená maminka. Ani starší bratr, který přebírá péči, či spíš dozor, když škola končí a rodiče ještě pracují, se nedovtípí. Určitě by žaloval a s fotbalem by byl utrum. A tak Marta roste, zdokonaluje se, a protože je z klukovského prostředí neohrožená i sebevědomá, osobního bodyguarda coby teenagerka nepotřebuje. Už chápe, že svět nekončí hranicemi státu Alagolas, že pobřeží se táhne daleko na obě strany a za mořem bude co objevovat. A taky ví, že fotbal se hraje v dresech, mezi čarami, pod vedením trenérů... Buď sbohem Dois Riachos, já jedu tam, kde se rozkládá Rio!
Desítka a šedesátka
Je to bláznivý sen. Hrát fotbal? Co škola, příprava na praktický život, výběr oboru, zaměstnání? Ať si kluci prahnou po fotbalové kariéře – však se jich tolik vrátilo domů s nepořízenou, a co dělají? Jsou na pracáku. Jaké šance má holka, malá, malinká? „Něco mě pohánělo kupředu. Toužila jsem po něčem jiném, než co vždycky dělali členové mojí rodiny,“ svěřuje se. Vnitřní přesvědčení, víra v sebe a hlavně sklon ke snílkovství, to všechno stojí za jejím odchodem do velkého města.
Rodina, to jsou s otcem a matkou dva bratři a sestra. Sejdou se všichni, když ji mají vyprovodit. Cílem je tréninkový areál klubu Vasco da Gama. Je jí čtrnáct a slabé tělo na silných nohou se nese ulicemi Ria nenápadně, zato rozhodně. Nemá žádný komfort, jednu teplákovku a jedny kopačky. Pořád se jen trénuje, zápasů je málo, jenom přáteláky a turnaje, organizované nahodile, stále proti týmž soupeřům. Vlastně soupeřkám. Jenže co mají říkat ony, když proti nim nastupuje tahle pišišvorka, evidentně mladší než ony, a stejně jí nedokážou zabránit v tom, aby dávala tolik gólů!
Všechno se zrychluje. Život v Riu běží kvapným tempem, zítřek tlačí na dnešek, aby uvolnil místo. Rok je pryč. Dny jsou sice stejné, ale naplněné hlavně fotbalem a také rozpínající se nadějí, že Marta nežije ve snu. Ona, kdysi nicka ze zapadákova, kam svět pronikal víceméně omylem, je rázem reprezentantkou Brazíle.
Druhý rok mimo domov. A teď to bude zatraceně daleko od něj. Mistrovství světa dívek do dvaceti let se koná v jedné z těch zemí, kde se lidé tak podivně jmenují.
Thajský šampionát má svou senzaci. Šestnáctiletá Marta (vždyť ji v tom hráčském tunelu není skoro vidět, jak je mrňavá) má ještě nedostatky, hlavičkovat neumí, nebo ani nezkouší, zato když dribluje nebo přihrává a střílí, skoro to ani není holka. Ne, žena ne, spíš... kluk. To je průprava z plácků a pouličních řežeb. Byl to Bangkok, nebo snad Phuket? Už si nepamatuje, zato tři góly do sítě francouzských soupeřek ano. „Měla jsem štěstí, že mi to tam padalo. Hlavní je, že jsme vyhrály,“ pověděla napůl vykulená, napůl rázem dospělá.
Že nabral život nějak vysoké obrátky? Ale kdež, to byl jen rozjezd »na dvojku«. Teď se teprve poletí střemhlav. V sedmnácti je v dospělé reprezentaci, září na mistrovství světa ve Spojených státech. O rok později poznává Evropu – Švédsko a Řecko. Na severu kontinentu se usídlí, nejlepší tamní a možná i světový klub Ume°a je jasná volba. Na jihu světadílu se koná olympiáda a ženský turnaj ovládá opět hráčka s číslem 10. „Jsem pořád mladá, stále mohu usilovat o vyšší mety,“ praví po finálové prohře s USA v prodloužení. Tohle už je žena, dospělá, světa znalá, ale skromná a navzdory velkým cílům nadále – malá, malinká. Už nevyroste. A tak na sebe na švédských a evropských trávnících furiantsky upozorní aspoň cifrou na zádech – šedesátkou.
Ženský fotbal, muži kolem
Marta je v kurzu. Fotí reklamu, pózuje na recepcích, přijímá pozvání na charitativní akce. A předvádí se s míčem, i když omezeně. Nechce, aby žena žonglující s balonem byla atrakcí, povyražením na úrovni karnevalové zábavy. Má štěstí ona, protože se narodila do doby vzestupu ženského fotbalu v zemi, nebo mají všechny její krajanky do jedné kliku, poněvadž jejich generace vydala Martu? „U nás se zatím nehraje ani pravidelná liga. Doufám, že velké úspěchy našeho družstva popoženou všechny odpovědné, aby nám konečně dali podporu, jakou si zasloužíme,“ říká za všechny po finále nedávného světového šampionátu, kde Brazilky zůstaly znovu stříbrné. Tentokrát za Němkami.
Vyhlášení nejlepších fotbalistů planety je příležitostí, jak ukázat světu, že její sport je sportem se vším všudy. Třeba ne tak pohledný (bez ironie), třeba ne tak populární a vzrušující, ale je to sport. Potřesení ruky s krajanem Ronaldinhem ji inspiruje. „Byl tak klidný a v pohodě. Ať už věděl víc než ostatní, nebo ne, prostě tam seděl a čekal, než to vyhlásí. Loni byl on tím nejlepším, tentokrát vyhrál jiný, ale jemu to neubralo na náladě ani rovnováze. To já byla nervózní a roztřesená,“ svěřila se po návratu domů a mezi mikrofony reportérů už hledala členy své rodiny.
Vnitřní klid je něco, co bude potřebovat. Nejen proto, aby si udržela svou úroveň ve vyrovnávající se světové špičce. Vždyť nejbližší cíl, olympiáda 2008, bude v Číně a domácí hráčky se rozhodně chtějí vrátit tam, kde výkonnostně již byly. K tomu tradičně Německo, USA, severoevropské týmy a třeba někdo další. Duševní pohodu bude potřebovat i proto, že nastává čas, kdy se lidé začnou zajímat nejen o její góly (jako například ten do americké sítě z letošního mistrovství světa, bodující vysoko na YouTube), ale i o její soukromí.
Zatím je jedenadvacetiletá Marta členkou své brazilské rodiny. Jenže proměny té malinké dívky v sebevědomou ženu si všiml už nejeden muž.
Autor je redaktorem deníku Hospodářské noviny

Bývalá hvězda maminkou
Na začátku století byla královnou ženského fotbalu Mia Hammová. Když se před třemi lety rozloučila s kariérou, zdůraznila hlavně to, jak je ráda, že se jí podařilo vydržet ve zdraví.
Po sedmnácti letech hraní na špičkové úrovni, během nichž nastoupila k 267 mezinárodním zápasům a vstřelila 154 gólů, to považuje skoro za zázrak.
Ze scény odešla se zlatou olympijskou medailí na krku, ve finále aténského turnaje symbolicky uvolnila trůn pozdější hvězdě Martě. „Když mi po zápase gratulovala, řekla jsem jí: Jsi jedna z nejlepších fotbalistek, které jsem kdy viděla. Je čest být s tebou na jednom hřišti,“ složila Američanka poklonu své nástupkyni.
Skvělá útočnice pomohla především ve Spojených státech k úžasně rychlému rozvoji ženského fotbalu a odešla včas. „Nechci mít jednu operaci za druhou, chci si i bez fotbalu užívat plnohodnotný život,“ řekla tehdy ve dvaatřiceti letech. „Viděla jsem ženský fotbal růst a měnit se intenzivně každý rok. Přeji si, aby to pokračovalo,“ řekla Hammová na rozloučenou.
Letos v březnu s manželem, jímž je baseballista Nomar Garcia Parra, přivítali na svět dvě dcery – dvojčata.


zdroj: http://www.hattrick.cz/main.php?act=detail&id=655
Omlouvám se, kdyby jste to už četli, je možné že je to starý článek.
 
Stránky ženského fotbalového klubu 1.FC Slovácko